Industriál nedáme – článek z Magazínu Víkend/Hospodářské noviny

Ještě před patnácti lety industriální památky zajímaly jen pár odborníků a široká veřejnost je vnímala spíš jako nepřitažlivé relikty minulosti. Od té doby se ale mnohé změnilo. Staré Průmyslové stavby mají dnes vášnivé zastánce, kteří jsou schopni obětovat stovky hodin volného času, aby textilka, pivovar nebo nádraží nebyly srovnány se zemí.

Celé roky, desetiletí v nich zněly údery kladiv, vrčení tkalcovských strojů nebo hlášení staničního rozhlasu. Jednoho dne ale pracovní ruch umlkl, provoz byl ukončen, na strojích a stolech se začaly usazovat nánosy prachu. Odpovědí na otázku, co s nimi dál, byla mnohdy demolice a rekviem v podobě halekání bouracích čet.

Změnu mají na svědomí lokální aktivisté. Jsou to většinou lidé žijící v sousedství bývalých fabrik, nádraží či hutí, kteří nechtějí o rezavou poezii přijít. „Lidé pochopili, že hezká architektura nejsou jenom barokní kostely. Ani ta krása navíc není to hlavní. Nemluvíme totiž jenom o líbivých fabrikách z 19. století. Nákladové nádraží Žižkov takové rozhodně není,“ vysvětluje kunsthistorik Lukáš Beran, který svůj profesní život s industriálem spojil.

Vzpomíná, jak psal ještě na vysoké škole diplomku o architektuře 60. let. „Když jsem mluvil o tom, že třeba obchodní dům Kotva je architektonicky hodnotný, považovala mě řada známých za kryptokomunistu. Dnes jsou průmyslové památky i 60. léta skoro móda.“

Beran a jeho kolegové z Fakulty architektury na ČVUT se již léta snaží zachraňovat hodnotné průmyslové budovy před zbouráním: navrhují jejich zařazení mezi kulturní památky, lobbují za citlivé rekonstrukce. V posledních letech se po jejich bok začali přidávat laici. Jsou jich desítky, případy „svých“ staveb medializují, sepisují petice, přesvědčují úřady. A nezřídkakdy uspějí. Zatímco v minulých desetiletích šla k zemi jedna průmyslová památka za druhou, dnes se jejich záchrana stala veřejným tématem. Jak to je, když se člověk pustí do boje o zachování nádraží, kolik času stojí rekonstrukce pivovaru a kdo stojí za vznikem unikátní banky fotek hutí a oceláren?

[…]

Rezavá poezie

Stěží si vybrat lepší dobu k návštěvě Nákladového nádraží Žižkov než jsou dny, kdy se zde odehrává Pražské biennale. Tato etablovaná akce dobře ukazuje způsob, jakým by mohlo být využito průmyslového areálu, jenž byl před pár lety odsouzen k demolici.

Proti těmto plánům se tehdy postavilo občanské sdružení Tady není developerovo. Aktivisté názvem sdružení odkazovali na skutečnost, že pozemky pod nákladovým nádražím, které svou původní funkci přestalo plnit na začátku tisíciletí, si chtěly rozebrat developerské skupiny. Původní budovy z 30. let měly být zdemolovány a na jejich místě byla plánována velkokapacitní komunikace, takzvaná Jarovská spojka. Po dvou letech se tyto plány podařilo částečně zvrátit, v březnu 2013 byla funkcionalistická budova nádraží vyhlášena kulturní památkou.

Jedním z těch, kteří se o to zasloužili, je Helena Benýšková, místopředsedkyně občanského sdružení Tady není developerovo. „Nechtěla jsem, aby se tu stavěly nové budovy, je to kus zeleně, který by Praze 3 chyběl,“ říká členka zelených a zastupitelka této strany na žižkovské radnici. „Pak jsem se teprve vydala do útrob nádraží a ten prostor mě okouzlil architektonicky.“

Stojíme s paní Benýškovou na střeše hlavní budovy a rozhlížíme se. Budovy z 30. let jsou lemované rozsáhlými travnatými plochami, mezi zelení svítí na dálku žluté květy třezalky a občas také oranžové vesty posunovačů, kteří zde obstarávají zbývající železniční provoz. Je to krásná ukázka městské divočiny, obytné území se tu volně přelévá v krajinu jak z Tarkovského Stalkera.

Helena Benýšková, předsedkyně Strany zelených v Praze 3, z

Drobná hnědovlasá žena už se tu rozhlížela mnohokrát, mnohokrát se také účastnila debat o budoucnosti nádraží. „V této chvíli vypadá slibně, že vznikne několikačlenné konsorcium, které si rozdělí objekty. Měli by to být podílníci, kteří místo dokážou obnovit a přitom zachovají jeho charakter. Pro každého z nich by to znamenalo investici v řádu několika milionů.“

Jedním z možných účastníků téhle operace by mohlo být zmiňované Pražské biennale. Vittoria Rica, který se na pořádání akce tradičně podílí, potkáváme v baru před expozicí. „Je to skvělý prostor. Rádi tu zůstaneme. Má to své kouzlo i v příchodové cestě – lidé se tu trochu ztrácejí, jak je cesta členitá. Schválně je vedeme šipkami tak, aby si areál prohlédli.“

Rico nás posílá do expozice. Jedné místnosti dominuje oranžový chuchvalec vlákna, objekt od Alberta Guruttiho. Délka vlákna je 871 kilometrů, tedy tolik, co je vzdálenost od umělcova milánského ateliéru na Žižkov. O kus dál se z dveří odchlipuje reklama na úvěrovou společnost z půlky 90. let. Do instalace zapadá stejně přirozeně jako industriální okna a výhled na kolejiště.

Helena Benýšková bere fakt, že je dnes nádraží kulturní památkou jako satisfakci, ne však jako definitivní vítězství. Část okolních ploch totiž bude zastavena bytovými domy, na druhé straně areálu má být nákupní centrum. „Nejraději bych byla, aby tohle místo bylo stavění ušetřené úplně, nejde jen o architekturu, ale i o chráněné druhy rostlin a živočichů, třeba ropuchy, které v severní části areálu žijí,“ říká vystudovaná lingvistka. „Snažíme se bránit každý kousek téhle rezavé poezie, uvidíme, co se nakonec podaří.“

Celý článek vyšel 2. 8. 2013 v příloze Víkend Hospodářských novin a lze jej zakoupit zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *